• Hřích, který člověk jednou spáchá, vždy způsobí určitou újmu – nejen jemu samotnému, ale vždy nějak zasáhne i druhé. Přiznejme si, že tato škoda nemusí být vždy hned viditelná – například ve vztazích, když naše slova někoho hluboce zraní, a on to na sobě nedá znát. I když nám Bůh při upřímné lítosti hříchy odpouští a nikdy je znovu nepřipomíná (naprostou jistotu tohoto odpuštění zakoušíme ve svátosti smíření), následky hříchu zůstávají a je třeba, aby byly napraveny. Za života se nám možná podaří něco z toho odčinit – můžeme se omluvit, nahradit škodu nebo udělat něco ve prospěch poškozeného – ale všechna svá selhání zřejmě během života zcela odčinit nedokážeme. Právě proto máme po smrti ještě možnost očisty – ovšem už ne vlastní silou, ale díky pomoci druhých. Duše zemřelých tak procházejí tzv. posmrtnou očistou, kterou nazýváme očistec.
 
• Člověk nežije – a ani nemůže žít – jako „oddělený ostrov“, jako izolované individuum bez vztahů. Naopak, jeho život je podstatně utvářen vztahem k druhým, a tyto vztahy přece smrtí nekončí. Kromě přirozených vztahů (rodiny, přátel apod.) žije křesťan i ve společenství církve, kde jsme všichni údy jednoho těla Kristova – v Kristu jsme bratři a sestry. Proto může do procesu očisty pronikat i pomoc těch, kdo žijí v tomto společenství. Odpustky jsou vlastně úžasnou možností, jak člověku ve stavu očišťování pomoci – prosbou i přímluvou – aby mohl nahradit to, co sám během svého života nestihl, a aby co nejdříve přijal a uznal, co v sobě poznal jako nedostačující ve srovnání s podobou Krista, k níž během života nedorostl.
 
• A proč mají odpustky určité podmínky? Můžeme říci, že jde o jakési „minimum“, které církev ve své moudrosti – vedena Duchem Svatým – stanovila, aby člověk mohl tyto duchovní dary přijmout. Tyto podmínky nejsou formální překážkou, ale výzvou, aby se v našem křesťanském životě projevila osobní touha po hlubším spojení s Bohem. Jen tak mohou odpustky skutečně přinést plnost dobra těm, kdo už sami vlastní silou nemohou růst, a kterým je chceme tímto způsobem vyprosit. „Prázdné“ splnění stanovených podmínek bez alespoň malého úsilí o vnitřní proměnu a přiblížení se k Bohu by totiž znamenalo, že míjíme cíl, o který vlastně jde.
 

Plnomocné odpustky pro zemřelé

Již v týdnu od 25. října, a pak následně v celém tzv. „dušičkovém oktávu“ do 8. listopadu, je možné získat pro duše zemřelých tzv. plnomocné odpustky.

Jak a kdy je možné tyto odpustky pro zemřelé získat?

·    Přijetí svátosti smíření
Postačí, aby to bylo v době dušičkových dní (nemusí být přesně v daný den). Projevujeme takto svou snahu očistit srdce, touhu po odpuštění i nápravě svých chyb, abychom znovu čerpali ze života v Boží blízkosti.

·    Přijetí svátosti eucharistie
Tato svátost představuje naše nejužší možné spojení s Kristem, a skrze ni můžeme přispět k tomu, aby i naši zemřelí dosáhli věčného sjednocení s Kristem.

·    Modlitba na úmysl papeže
Touto modlitbou si uvědomujeme, že víra není jen osobní záležitostí, ale že je vírou celé Církve. Všichni jsme součástí jednoho společenství, jehož viditelným znamením jednoty je papež.

·    Nemít zálibu ani v lehkém hříchu
Tato podmínka znamená jasné a osobní rozhodnutí v srdci odporovat každému zlu v jakékoli podobě. Vyjadřuje opravdovou touhu po čistotě srdce a po životě v milosti Boží.

· Vykonáním zbožného skutku 

Ten je podmínkou k dosažení plnomocných odpustků, které jsou přivlastnitelné jen duším v očistci.

  • ve dnech 1. a 2. listopadu
    Návštěva kostela spojená s modlitbou Otče náš, Vyznáním víry a Sláva Otci.
  •  v rozmezí od 26. října do 8. listopadu
    Návštěva hřbitova spojená s jakoukoli modlitbou za zesnulé.